Je to tak, máme (snad) studium v zahraničí úspěšně za sebou, ale zadarmo to rozhodně nebylo.
O první zkoušce jsem se tu už rozepsal jednou, teď bych vám ještě přiblížil tu druhou. Vlastně ne tak docela zkoušku jako takovou, ale spíš opět, to co jí předcházelo. Na organizaci na zdejší škole jen tak nezapomenu.
Na rozdíl od předchozí zkoušky jsme tentokrát věděli místo konání. Na stránkách předmětu to bylo jasně a zřetelně uvedeno i s časem. Výborně, snad se nebudeme muset tentokrát tolik stresovat. Na místo jsme neomylně dorazili asi čtyřicet minut předem (to ty autobusy). Sál, kde se měla konat zkouška jsme také našli hravě. Problém byl akorát ten, že uvnitř probíhala jakási konference či co. NO jsme tu dobře? podle oficiálních informací ano. Pro jistotu bychom se mohli zeptat dole v informacích, kde tu zkoušku máme mít. Informace nám moc informací neposkytly, spíše my je informovali o tom, že ano, máme mít zkoušku. Tak se pan informátor informoval na informacích poskytnutých na stránkách předmětu a zdělil nám vítězoslavně, kde to má být. Tak děkujeme, to jsme netušili. Co nám zbývá, vrátili jsme se před předepsaný sál a čekali, jestli konference třeba neskončí a nedorazí ještě nějací spolužáci (vlastně jenom jeden, tento předmět jsme měli celkem čtyři a z toho jedna už na zkoušce byla) nebo vyučující. Ve dvě hodiny (čas začátku zkoušky) nikdo stále nikde a moje vnitřnosti už pomalu unavovalo dělat sem tam kotrmelce ze stresu. Tak znova do informací a informovat toho neinformovaného informátora, že v sále je konference. Prej aha. Tak to zkuste tenhle sál, tam bývají často zkoušky.No a hádejte který nám doporučil, přeci ten jedinečný, s vlastním vchodem z druhé strany budovy. Čas, deset minut po začátku zkoušky. Sprint. Teď už nám ani tak nepřišlo, že nemáme zas ty kabáty, co jsme si odložili v budově domnívajíc se, že ven nepůjdeme, bylo nám teplo. Sál jsme našli snadno (jeho lokaci jen tak nezapomeneme od minule) a bez zastavení jsme si to namířili rovnou ke katedře, kde se rozdávalo zadání k jednotlivým zkouškám. Paní nijak zvlášť nezaskočilo, že jdeme poději (čtvrt hoďka) a vydala nám v klídku zkoušku, která se měla podle oficiálních informací konat někde úplně jinde. Zajímavý bylo, že jsem v sále zahlídl onoho spolužáka, na kterého jsme tak čekali a nedočkali se ho. Později z něj vypadlo, že to někde zaslechl, že zkouška bude tady, tak se ani nekoukal na stránky a šel rovnou sem. No k nám se teda žádné vedlejší drby nedonesly, řídili jsme se tím, co bylo oficiálně dáno a samozřejmě na to doplatili. A potom něčemu někde věř. Zkouška jako taková už nebyla takový problém, alespoň to tak vypadalo, když jsme začal psát. Potom jsem ale došel k poslední otázce jejíž obsah byl z látky, která se nám na přednáškách nepovídala a o které jsem prvně slyšel právě teď. Tak nevím, jestli něčemu pomůže, že jsem mu tam odpověděl, že to na přednášce nebylo vůbec probíráno a že to tedy neznám. Achjo, poprvé po několika letech jsme tedy nenapsal vůbec nic k zadané otázce, hrozný pocit bezmoci. Ale tak ty zbylé otázky nějak mám a na udělání toho předmětu by to snad stačit mohlo. To je hlavní. Jo a ještě abych tomu všemu dodal třešničku, tak při odevzdávání zkoušky je po studentovy požadován průkaz identifikace, který jsme měl jak jinak, než v kabátě pověšeném v hlavní budově. Tak sem to chudák paní zas musel vysvětlovat a ona, že můj obličej je jí povědomý, že to nevadí (haha, jsem slavnej... houby, pak my bylo řečeno, že nám něco prezentovala na přednášce jednoho předmětu, proto i ona byla povědomá odněkud mně :) ).
Takže škola je snad za námi. Výsledky nebudou nijak oslňující, ale zase na druhou stranu, čím vším jsme si museli projít, aby vůbec nějaké byly, to samo o sobě je už naším vítězstvím.
Teď jdeme připravovat poslední večeři, na kterou jsme pozvali jak jinak, než Thaiwance a Vlaďku. Bude se podávat bramborový salát s rybími prsty, malá náhražka české vánoční večeře. Tak snad se nám povede.
Jo a už máme konečně ty slibované overaly!!!
